Suroviny, zabijáci, kočí, tak nám říkají a lidé nevědí, jak psychicky náročná je práce řidiče kamionu. Ten tlak je hrozný. Prostě systém práce je takový – říká  Bruno Mihalić , profesionální řidič kamionu z Duga Resa.

Mihalić, majitel BDM Transporti, jezdí od svých 18 let a v roce 2013 si koupil vlastní kamion, otevřel si firmu a nyní většinou objíždí trasy v rámci Chorvatska – Istrie, Záhřeb, Varaždin. – Život na cestách, ten prostě musíš milovat, jinak nevydržíš. I přes lásku není v životě řidiče kamionu nouze o stres. Řidič musí dorazit v plánovaných termínech, a pokud se opozdí o více než tři hodiny při příjezdu na místo nakládky nebo vykládky, klienti účtují sankce až 100 eur, prozrazuje Mihalić.

– Bohužel je minimálně třetina řidičů, kterým bych nedal ani kolo, a takoví dostanou 18 metrů dlouhé, 40 tun těžké a za milion kun. Prostě za volantem nesedí každý – varuje.

Únava je určitě jedním z faktorů. I když je každý novější kamion vybaven spací kabinou, ve které se řidič může po dlouhém dni natáhnout za volant, Mihalić neváhá přiznat, že je to pro něj nejtěžší čas na spaní.

– Je to stísněná chata o pouhých třech metrech čtverečních. Dokážete si představit, co to v těchto nesnesitelných vedrech znamená. Klimatizace funguje jen za jízdy náklaďáku a když náklaďák zaparkujete a lehnete, je to jako ležet v sauně. Potíte se, neusnete, někdy dlouho do noci. Tělo nemá čas na odpočinek – říká řidič.

Na rozdíl od Mihaliće, který jezdí na zájezdy v Chorvatsku, 49letý  Božidar Monjik  přejel všechny chorvatské kamiony, ale také silnice Slovinska, Rakouska, Polska, Slovenska a Rumunska. Navenek i uvnitř se na dlouhých trasách setkal s ponurým životem profesionálního řidiče.

„Pokud vám to chci říct upřímně, je to psí život.“ Procestoval jsem celou Evropu kamionem a věděl jsem, jak strávit dva měsíce v chatce. Oženil jsem se teprve ve 41 letech, takže to vypovídá vše o životě řidiče kamionu – začal Monjik.

Zdravotní problémy Rodilý Daruvar a domácí obránce sedí v kamionu 27 let. Téměř každý den je stejný – nekonečné dálnice, ztuhlá záda, únava, samota. Jedinou společností na cestách je rozhlasová stanice a občasné telefonické rozhovory s kolegy nebo manželem. Sprcha a pohodlná postel jsou podle něj luxus, stejně jako jídlo na lžíci. Řidič je odsouzen k salámu nebo může, protože na nic jiného není čas.

– Po pracovním dni od 13:00 jsem chtěl vidět, kdo jiný by připravil večeři v chatce nebo strávil hodinu v restauraci, a dokonce se i osprchoval. Pokud si musíte vybrat mezi tím vším a spánkem, zvolíte spánek – Monjik je upřímný. Druhý den je potřeba zase ohnout páteř, sednout za volant a šlápnout na plyn. To vše si vybírá daň na těle řidiče a Monjikovi se v méně než 50 letech objevily vážné zdravotní problémy. Kromě žaludečních potíží ze špatné výživy souvisí nejčastější neduhy řidiče s páteří kvůli dlouhému sezení a pravou nohou, která neustále sešlápne plynový pedál. Ani to ale nebyl hlavní důvod, proč před dvěma lety Chorvatsko opustil a odjel do Německa řídit kamion s německým šéfem. Dohnala ho prý nepříjemná zkušenost s tuzemským dopravním podnikem, který nechtěl jmenovat, a proti kterému nyní vede soudní bitvu. Obviňuje je z neproplacených diet, neplacené noční práce a překračování povolené pracovní doby. Řidič kamionu smí mít ze zákona maximálně 180 pracovních hodin měsíčně, což vše drasticky zvyšuje únavu řidiče.

„Dostal bych výplatní pásku se 176 pracovními hodinami, ale tachograf v kamionu by každý měsíc zaznamenal 180 až 200 pracovních hodin,“ říká Monjik. Mimochodem, pracovní den řidiče, nebo v řidičském žargonu „arbajtcajt“, může trvat od 13 do 15 hodin a je zredukován na tři jednoduché symboly – kladivo, volant a postel. Jedná se o označení na tachografu, zařízení v nákladním vozidle, které počítá hodiny jízdy a odpočinku řidiče a znamená práci, jízdu a odpočinek. Dá se říci, že život řidiče kamionu diktuje ono neúprosné zařízení, kterému se musí podřídit. Tachograf spočítá vše během vteřiny. Řidič smí za jeden den strávit za volantem maximálně devět hodin a v kuse nesmí jet déle než čtyři a půl hodiny, ale musí si dát maximálně 45minutovou přestávku. Zbývajících šest pracovních hodin se týká „kladiva“, práce – čekání na hranicích, zajištění nákladu,

Když tachograf zapíše do karty řidiče, že porušil svou denní kvótu devíti hodin řízení a celkem 15 hodin práce, odebere se do postele, na zasloužený, navíc povinný odpočinek 11 nebo alespoň 9 hodin. hodin. Pokud zanedbá dovolenou a poruší pracovní dobu byť jen na minutu, hrozí řidiči pokuta 200 až 300 tisíc kun. Samozřejmě, že jsou někdy v pokušení. Když se v pátek vrací z několikatýdenního turné, od postele a rodiny ho dělí pár hodin jízdy a svých devět hodin jízdy prostě peklo. Není těžké si představit scénář, ve kterém by řidič vyhodil předpisy z okna a pokračoval v jízdě.

Monjik nám však prozrazuje, existuje způsob, jak tachograf oklamat. Vzhledem k tomu, že doplňkové činnosti, jako je čekání na hranicích nebo nakládka a vykládka, odvádějí pozornost řidiče od účtování kilometrů, za které je placen, může manipulace s tachografem „ušetřit“ část pracovních hodin.

– Říkám vám, že většina řidičů na tachografu při nakládání a vykládání netluče ‚kladivo‘ a měli by, ale stisknout pauzu, odpočívat. Tato práce pak nevstupuje do pracovní doby a řidiči zůstává nadbytek, ale zkracuje dobu spánku – vysvětluje Monjik.

Veřejné tajemství, manipulace s tachografyje to v sektoru dopravy téměř veřejné tajemství, jak nám řidiči prozrazují. Nejoblíbenějším způsobem manipulace, který pod tlakem zaměstnavatele dělá velké množství našich truckerů, je jízda na „dvě karty“. To znamená, že řidič kromě své karty řidiče, na kterou tachograf zaznamenává ujetou vzdálenost, hodiny řízení a odpočinku, někdy používá k pokračování v jízdě i kartu jiného řidiče a sám se držel v rámci stanovené normy. Řidiči tak mohou denně ujet až 1200 kilometrů. Zřejmě by to byla cesta ze Záhřebu do Hamburku za jeden den a horní hranice, kterou řidič považuje za fyzicky snesitelnou. V rámci zákonem stanovené doby devíti hodin ujede řidič v průměru jen 500 až 800 kilometrů. Chorvatský svaz řidičů nám potvrdil, že praxe dvojitých karet je v Chorvatsku již řadu let.

– Řidiči to nechtějí, ani je to nezajímá, ale stále se najdou zaměstnavatelé, kteří to praktikují. Vystavují své řidiče a všechny účastníky silničního provozu velkému nebezpečí a instituce, zejména Inspektorát silničního provozu, je musí omezit. Ale ne tak, aby řidičům naúčtoval pokuty za každý menší přešlap, ale aby nahrál těm, kteří soustavně nutí řidiče porušovat zákonná ustanovení –  odpověděl nám Miljenko Gočin, prezident Svazu chorvatských řidičů. Kontroly existují, jak se dozvídáme od ministerstva pro moře, dopravu a infrastrukturu, a kontroly v terénu se zdvojnásobily. Silniční inspektoři loni napsali na pokutách až 40 milionů HRK oproti 20 milionům HRK v roce 2017. Tresty, byť drakonické, však některé dopravce neodradí. Předpokládané pokuty v Chorvatsku za jízdu na dvě karty se pohybují od 15 do 40 tisíc kun pro zaměstnavatele a až tři tisíce kun pro řidiče. V rigorózním Německu jdou až na 150 tisíc kun, v Dánsku 100 tisíc kun a 60 dní vězení pro řidiče, zatímco elegantní Italové zabaví náklaďák na dva roky a účtují si denní poplatek 90 eur.

Opět, říká odborář Gočin, systém je navržen tak, aby řidiči takové podmínky ustáli jen zřídka.

– To se projevuje především ve způsobu výpočtu a výplaty mzdy. U velkého počtu dopravců jsou platy řidičů vztaženy k počtu ujetých kilometrů a vygenerované dopravě. Zaměstnavatelé často hlásí řidiče za minimum nebo více a rozdíl doplácejí ve formě diet, vysvětluje.

Potvrzuje to i Monjik, který za mezinárodní zájezdy pobíral od tuzemského dopravce měsíční plat necelých tisíc eur a byl registrován na 2600 kun. I když si mnozí řeknou, že v kontextu chorvatského průměru je tisíc eur solidní plat, má to háček. Zaměstnavatelé využívají zákonné možnosti, využívajíce toho, že jsou řidiči v terénu, vykázat je za nižší plat, často minimální, a zbytek kompenzovat hotovostí, která jim bude vyplácena na ruku – diety. Mimochodem, zákon vymezuje pouze maximální nezdanitelnou denní mzdu 180 kun, ale ne minimální, takže nic nebrání zaměstnavateli stanovit denní mzdu např. na 30 kun. Pro řidiče znamená minimální plus diety, že i po 40 letech služby bude pobírat důchod sotva tisíc kun. Kromě toho Monjik odhaluje:

– Roky jsem pracoval v Pevci jako řidič. Víte, že  Zdravko  a  Višnja Pevec, mimo jiné obviněn z neplacení diet řidičům. Vzhledem k tomu, že nám platili diety na ruku, v účetních knihách uvedli, že zaplatili řidiči zákonné maximum 180 kun. Ve skutečnosti by si část dortu nechali pro sebe a zbytek by zaplatili řidiči. Co tam mohli řidiči dělat, ve strachu o svou práci podepisovali, co před ně postavili – vzpomíná Monjik s tím, že tato praxe je u tuzemských dopravců dodnes, i když v menší míře. Profesionálních řidičů je nedostatek, což dokládají i údaje Ministerstva vnitra o počtu vydaných pracovních povolení pro zahraniční řidiče. Loni jich bylo vydáno tisíc a letos podle posledních údajů z června dokonce 1 700. Odliv našich kvalifikovaných řidičů do evropských zemí je nyní pro ty, kteří zůstávají, polehčující okolností. Vysoká poptávka je staví do lepší vyjednávací pozice s dopravci.

Platy za den

Ne všechno však lze svalit na zaměstnavatele, varuje  Matko Jović , šéfredaktor magazínu Kamion & Bus. Uvádí, že dopravci nemají moc na výběr, pokud si chtějí zachovat své podnikání.

– Ani zaměstnavatelé nejsou v dobré pozici. Spočítejte si, že na průměrném platu řidiče 10 tisíc kun čistého jsou benefity obrovské. Hrubý by se blížil 20 tisícům kun, a pokud byste jej zaplatili, mohli byste svůj podnik jednoduše zavřít. Způsob vyplácení části mzdy prostřednictvím diet je povolen zákonem, řidiči jsou skutečně na cestách a nejsou fiktivní diety – říká Jović.

Když jsme Monjika konfrontovali s touto stránkou podnikatelského příběhu, odpověděl, že situace pro německé zaměstnavatele je v tomto ohledu lepší než pro chorvatské, ale že je třeba vzít v úvahu všechny faktory.

– Porovnejte si např. náklady na registraci vozidla v Německu a Chorvatsku a uvidíte. Dopravci v Německu nevydělávají moc peněz, ale ve firmě, kde teď pracuji, šéf nesedí v kanceláři nebo na jachtě, ale je každý den v náklaďáku a jezdí jako my – Monjik uvádí paralely . Poctivě mluví i o platu svého řidiče, který činí 2 600 eur (asi 19 200 kun). Navíc je prý v Německu vše legální a nemusí se starat o to, zda a kolik peněz měsíčně utratí.

Na otázku, zda se plánuje vrátit do Chorvatska, Monjik váhá.

– Plánuji se vrátit, ale s těžkou vůlí. Jsem z Daruvaru, je to malé místo, takže když přijedu na dovolenou, potkám známé a slyším jen fňukání a fňukání. Psychóza vládne a nic takového v Německu neexistuje. Možná se vrátím za čtyři nebo pět let, ale až si vydělám německý důchod, protože jsem nemohl žít z Chorvatska – uzavírá řidič.

Zdroj: kam-bus.info

preklad Google